Péče o Italského chrtíka

Italský chrtík - pes králů, král psů!

Toto krásné a ušlechtilé plemeno má dlouhou historii, která sahá až do pátého tisíciletí před naším letopočtem v starověkém Egyptě. Traduje se, že ho chovala královna Kleopatra. Prý ho darovala Caesarovi, a tak se tito psíci dostali do Evropy na Apeninský poloostrov a získali italskou národnost. V průběhu dalších staletí byl italský chrtík psem šlechticů, můžeme ho najít na řadě obrazů v zámeckých obrazárnách. Vlny jeho obliby se střídaly. Velkou popularitu zaznamenal v 19. století, ale i ve dvacátých letech 20. století. Tehdy však byl nepodobný dnešnímu italáčkovi. Byl záměrně zmenšován a projevily se u něj veškeré znaky nanismu (trpaslictví), jako je kulatá jablíčková hlava, vypouklé oči, kratší nohy.

Do dnešní podoby byl italáček zrekonstruován ve 40. letech minulého století a po druhé světové válce. K nám byl dovezen na konci šedesátých let minulého století a na začátku sedmdesátých let byly odchovány první české vrhy. Poslední dobou jeho popularita opět vzrůstá. Jak by ne! Vždy byl úžasně milým a oddaným společníkem člověka. A proto si zaslouží naši lásku!

To je první dilema, které musí budoucí majitel chrtíka vyřešit. Většinou se noví budoucí majitelé obávají, že pes není tak milý jako fenka, a chtějí proto spíše fenku. Můžu ujistit, že psi jsou stejně přítulní, mazliví a hodní jako fenky. Řekla bych, že chrtík pes je možná milejší a povahově vyrovnanější než chrtička slečna, která bývá náladovější a rozmařilejší – inu ženská. Začátečníkům, kteří chtějí příjemného a milého společníka, rozhodně doporučuji spíše psa. I pokud se později rozhodnete, že chcete jezdit na výstavy, vám pejsek splní vaše plány a ambice. Také rivalita ve smečce mezi chrtíky psy není tak dramatická jako mezi fenkami.

Fenka je povahově někdy trošku složitější, jak už jsem napsala; některé fenky jsou vybíravější v jídle, trochu tvrdohlavější a náladovější. Jsou náročnější i kvůli hárání – v té době je potřeba je důsledně hlídat, aby nedošlo k nežádoucímu nakrytí (a to tím více, je-li v rodině pes!), zapomínají někdy na čistotnost a třeba nechtějí moc jíst. Dva měsíce po hárání mohou trpět falešnou březostí, mohou mít mléko a spolu s tím se pojí kvůli hormonálním změnám opět třeba nechutenství, neposlušnost, náladovost a rozmařilost… I když to samozřejmě neznamená, že by fenka přestala být přítulná a milá.

Proto pokud se nechcete zabývat vážně chovem, pokud nemáte doma už jednu fenku, k níž si chcete pořídit kamarádku, uvažujte raději o psíkovi. Rozhodně nebudete litovat

Chovatelský řád stanovuje jako minimální věk k odběru štěněte 7 týdnů. Podle mého názoru je to brzy. V té době fenka přestává kojit, takže sedmitýdenní štěně, ačkoli je již normálně krmeno, si ještě občas cucne mléka od matky. Nejde samozřejmě o výživu, ale spíš o vztah matky se štěnětem a štěňat mezi sebou. Toto období je velmi důležité pro socializaci štěněte, upevňování vztahů ve smečce s ostatními psy, poznávání lidí a chodu domácnosti. Pokud je to možné, je dobré počkat alespoň do 9. týdne, ideální věk je tři měsíce. Bohužel ne každý chovatel je ochoten držet štěňata do 12. týdne. Znamená to zvýšenou péči i vyšší náklady na odchod. Od sedmého týdne totiž starosti chovatele o štěňata rapidně narůstají – štěňata jsou už dost temperamentní, vyžadují hodně pohybu, zábavy, více krmení, samozřejmě i nadělají nejvíce loužiček a hromádek, takže například ranní návštěva ohrádky se 7týdenními štěňaty vyžaduje pevný žaludek a rychlou akci – vyvětrat, otřít štěňata, která mají neuvěřitelnou schopnost rozšlapat vše, co po noci nadělala, vytřít ohrádku, vyměnit povlečení pelíšku, nakrmit, vyvenčit… Patřičný díl těchto povinností samozřejmě spadne na nového majitele. Pokud si vezme starší štěně, má šanci, že pejsek má již určité návyky, které ulehčí přechod štěněte do nového prostředí. Starší štěně se lépe učí čistotě, vydrží už určitou dobu se nevyprazdňovat, nekňourá tolik, má-li najednou spát samo, je obratnější a sebejistější. Zkrátka 7týdenní štěně je ještě miminko, které by nejméně dva týdny mělo zůstat ve své psí rodině.

talský chrtík je velmi milý, něžný, mazlivý a na člověku hodně závislý. Proto se z lásky ke svému pánovi dokáže snadno přizpůsobit životnímu režimu rodiny. Myslím, že v tomto není rozdíl mezi fenkou a psem. Je trochu tvrdohlavý a velmi podnikavý v hledání cest, jak vás ošidit a prosadit si svou. Ovšem způsoby, které užívá, jsou tak legrační a milé, že se na něj nemůžete zlobit. Postupně si vás dokonale omotá kolem prstu, ale je to docela příjemné otroctví, protože tihle psíci jsou neuvěřitelně přátelští, jemní a do vás zamilovaní.

Italáček se velmi inteligentní a naučí být poslušný, ale nemůžete od něj čekat nadrilované povely jako od služebních psů. Mé zkušenosti jsou takové, že stačí je naučit přivolání, povelu čekej, nesmíš a fuj, eventuelně ještě sedni (což je velmi efektní). Pro přivolávání používám s úspěchem piškotovou metodu. Pokud pejsek ví, že máte na vycházce v zásobě piškoty, bude tento povel vykonávat s nadšením. Navíc ho povel „dobrůtka“ může odvolat v nějaké vypjaté situaci, kdy na běžné přivolání nemusí zareagovat.

Poslední dobou si velkou popularitu získaly závody v psím parkuru – agility, kde pes překonává různé překážky (skoky, tunel, houpačka, slalom atd.). Pro chrtíka je skvělá příležitost, aby projevil svou rychlost, mrštnost, temperament, učenlivost a svůj vztah s pánečkem. Je to určitě příjemná zábava, bohužel někdy jsou chrtíci díky své tvrdohlavosti v tomto sportu trochu nespolehliví, tak od nich raději nečekejte špičkové výkony na mistrovské tituly.

Vyrovnaná a milá povaha hodně pomůže i při účasti psíka na výstavách. Nedělá mu pak problémy zvyknout si na ruch na výstavě, na ostatní psy a dobře se pak předvádí. Chrtíci (a je jich bohužel dost), kteří nechtějí chodit, v kruhu se škrtí, poskakují jako na gumičce a hystericky vyvádějí, když na ně chce rozhodčí sáhnout, mají povahové vady, ať už dědičně způsobené nebo nabyté špatnými návyky od chovatele a nového majitele. Podívejte se tedy občas na výstavu a pozorujte, jak se který chrtík chová, pomůže vám to třeba při rozhodování, z jakého chovu chrtíka zvolit.

Dejte si pozor, abyste ve snaze udělat pro pejska to nejlepší, chrtíka nerozmazlili tak, že s vámi bude doslova cvičit. Bude vybíravý, nebude chtít zůstat ani chvilku sám, bude hysterický. Zejména začátečníci někdy přehnanou péčí zkazí i sebelepší povahu. Uvědomte si, že i neuvěřitelně roztomilý a přehnaně lásku dávající chrtík je především pes. Nezacházejte s ním jako s rozmazleným dítětem. Nedovolte mu vše. Buďte milí a laskaví, ale i důrazní. Pamatujte, že je třeba chválit za dobré věci, ale trestat za špatné. Nemyslím tím v žádném případě bití! Abyste dali najevo svou nelibost, stačí zvýšit hlas a zabarvit ho hlouběji. Právě intonace hlasu je rozhodující ve výchově. Chrtík je natolik inteligentní., že pochopí, že dělá něco, co by neměl.

Pejsek by měl být vyrovnaný, milý a oddaný své rodině, přátelský k ostatním lidem, i když někdy k cizím trochu rezervovaný. Neměl by být bázlivý a přehnaně nervózní. K ostatním psům je také většinou přátelský. Pokud není zvyklý na každodenní setkání s cizími, hlavně velkými psy, může se jich bát. Nevnucujte mu tedy za každou cenu kamarádění se s nimi, ani psíka neberte pokaždé do náručí. Sedněte si k němu na bobek a uklidňujte ho. Pokud psy potkáte a máte svého chrtíka na vodítku, měl by kolem nich klidně projít a nevšímat si jich.

Italský chrtík je poměrně dlouhověké plemeno. Při dobré péči se dožívá 13 – 15 let, někdy i déle. S přibývajícím věkem psi ztrácejí zuby, hodně italáčků trpí paradentózou a někdy již od 6 let jim začnou vypadávat zuby (viz péče o zuby). Od 7 až 9 let můžete pozorovat šedý zákal (zřítelnice psa je na světle jasně modrá nebo nazelenalá), psík přesto nemusí mít výrazné problémy s orientací, zvláště ve známém prostředí, protože mu zrak nahradí čich a hmat. Dalším znakem stáří je šedivění. I to je však velmi individuální. Někteří psi začínají šedivět již ve věku dvou let, jiní v pěti, šesti letech vypadají jako mladíci. Při dobré péči se projevy stáří objeví až po dvanáctém roce věku. I starý pejsek potřebuje hodně lásky a pochopení, měli byste mu dopřát dostatek klidu a odpočinku, nepřetěžovat ho, omezit náročnost procházek, ale zároveň ho nezbavovat možnosti pohybu a kontaktu s lidmi a ostatními psy, pokud ho neobtěžují. Ve vlhkém a studeném počasí vycházky zkraťte a dávejte pozor, aby pejsek neprochladl a nenastydl. Je dobré udělat starému psovi jednou ročně preventivní prohlídku u veterináře spojenou s krevními testy, které mohou odhalit některé potíže.

Italáček by měl být vždycky chován v bytě. Nejen proto, že je teplomilný, má krátkou srst a snadno by se mohl nachladit, ale jak už jsem zmínila, je velmi vázaný na člověka a potřebuje jeho každodenní nebo téměř i každohodinovou přítomnost. Určitě uvítá, když se bude moci proběhnout na zahradě, ale zrovna tak s vámi bude s láskou sledovat televizi, vařit, spát…

Italáček si své místo spíše najde sám. Zpočátku bude v pelíšku na místě, které mu vykážete – nemělo by být proto daleko od vás a každodenního života (rozhodně ne v předsíni!!!). Postupně, jak bude objevovat byt a dům, zjistí, že křesla a pohovky jsou to pravé – jsou dostatečně vysoko, aby odtud měl dobrý přehled, a navíc příjemně teplé a měkké. Protože je italáček krátkosrstý a snadno se udržuje, pohovku ani křeslo nezašpiní.

Uvědomte si, že svým rozhodnutím pořídit si psa musíte slevit ze svého pohodlí – musíte plánovat svůj život a chod domácnosti tak, aby se i váš psík cítil dobře. Vadí-li vám psí chlupy na pohovce, zašlapaná podlaha nebo ranní vstávání, raději si psa vůbec nepořizujte.

Hned na začátek upozorňuji, že italáčci bohužel patří mezi čuňátka a vychovat je k čistotnosti je sice možné, ale vyžaduje to hodně důslednosti a trpělivosti. Malé štěňátko má nutkání se vyprázdnit ihned po jídle a po probuzení. Začátek návyku k čistotě tedy začíná u vaší pohotovosti vždy po těchto dvou okamžicích psíka vzít a vynést ho ven nebo dát na určené místo vyčůrat se. Teprve později, až psík začne chápat, co se po něm chce, ho můžete vyvést na vodítku. Malé štěně berte ven 5 x až 6 x denně. Pokud ho necháte přes den samotné doma 5 i více hodin, nenadávejte jemu, když doma najdete loužičky a hromádky, chybu hledejte u sebe! Od chovatele někdy bývá štěňátko naučené vykonávat potřebu na hadr nebo noviny. To je dobrá pomůcka při učení čistotnosti. Psík se alespoň vyprazdňuje na jednom místě, které snadno uklidíte.

Zhruba od 5 – 6 měsíců zvířátko už ví, jak se má chovat a kde se vyprazdňovat, přesto i do roka může trvat, než skutečně moč i stolici udrží do toho správného okamžiku venčení. Pokud ho načapáte při činu, vytahejte ho třeba za kůži na krku a důrazně ho napomeňte, ale psíka nebijte, ani mu ve výměšcích nemáčejte čumák. Nazlobený hlas a zacloumání stačí, aby si štěně uvědomilo, že udělalo, co nemá. Pokud najdete louži až ex post, štěně k místu přiveďte a důrazně mu řekněte „fuj, to se nemá!“. Trest už pak nemá smysl, protože si mrňous neuvědomí, za co ho trestáte.

Fenka při hárání učůrává častěji a může na své dobré návyky zapomenout.

Postupně (cca od 4 – 5 měsíců) můžete četnost venčení zkracovat, dospělý pes by měl být venčen nejméně třikrát denně, raději čtyřikrát. Pokud máte italáčků více a pohromadě psy i feny, počítejte s tím, že psíci se ve smečce chovají jinak – určitě budou psíci doma očůrávat, když fenky hárají…

I když si myslíte, že vás pejsek výborně poslouchá, pouštějte ho z vodítka jen v místech, kde nejezdí auta. Nevěřili byste, kolik italáčků našlo smutný konec pod koly auta!! Nepodceňujte tohle nebezpečí. Ve městě na ulicích ho voďte zásadně na vodítku. Také v malých parcích, kde je ulice nablízku, raději psíka nechte na vodítku.

Najděte si místo na proběhnutí jen tam, kde skutečně nejsou v blízkosti auta, kde máte dobrý rozhled, neblíží-li se větší nebo neznámý pes, a teprve pak svého chrtíka pusťte z vodítka.

Jako chrt má i tenhle malý psík v sobě dost silný štvací reflex. Proto stejnou obezřetnost mějte v lese, na loukách, kde může být zvěř (králíci, zajíci, srnci) a i na velké zahradě, kde je třeba drůbež (jinak budete mít slepičí polévku pořád na jídelníčku). Italáci rádi pronásledují i ptáky (ale většinou je samozřejmě nechytí). Pozor také na velké psy. Většinou se italáčci kamarádí s ostatními, ale protože je to malé plemeno, může mít z velkých psů strach (záleží na povaze každého jedince). A tento strach řeší po svém – buď se hrdinně naparují, štěkají a provokují velkého psa (což je samozřejmě ze začátku u štěňátka roztomilé, ale v dospělosti nepříjemné), nebo se dají na úprk. Velký pes je v lepším případě ignoruje, v horším začne pronásledovat. Většinou italáčka nechytí, ale malé zvířátko ve stresu prostě bezhlavě utíká a může zmizet nebo vletět na ulici…

To všechno jsou situace, kdy může jít poslušnost stranou. Buďte proto připraveni, abyste nebyli nepříjemně (až tragicky) překvapeni.

Jak jsem již zmínila, je italský chrtík teplomilný. V létě mu nevadí velké horko, dokonce se rád na sluníčku vyhřívá. Ale pozor! Vždy by měl mít v létě k dispozici i stinné místo a dostatek čerstvé vody.

Teplomilnost však neznamená, že by nesměl chodit ven, jakmile teplota klesne k nule. Je dobré psíka od začátku otužovat, ale nenechat prochladnout. V dešti a při sněžení je namístě krátká procházka, kdy se psík jen vyprázdní. Pokud je takové mokré počasí dlouhotrvající, je potřeba venčit častěji v kratších intervalech, případně používat kabátek. Mám zkušenosti, že chrtík lépe snáší suchý mráz (do -5°C) než vlhké počasí od 0°C do 5°C. Při velkých mrazech (-10 a více °C) je potřeba vycházku zkrátit jen na 2 – 4 minuty a dávat pozor, aby psíkovi nenamrzla tenká ouška a packy

Kabátky: ano či ne?

Pokud si pejsek na kabátek zvykne, je dobré mu ho zvláště při vlhkém a chladném počasí oblékat. Ale všeho s mírou. Není dobré psíka zbytečně zchoulostivět. Někteří italáčci milují sníh a dělají v něm hotové divy, zvlášť když napadne čerstvý. Protože jsou tak temperamentní, zahřejí se pohybem a žádnou dečku nepotřebují.

Do dvou měsíců by štěňátko mělo být krmeno 4 x denně. Štěně ve věku od 3 do cca 5 měsíců by mělo být krmeno 3x denně. Je to individuální, záleží jak na zvířeti, tak i na kvalitně krmiva. Některá štěňata nechtějí jíst vícekrát než třikrát denně, jiná jsou naopak věčně nenažraná. Od 5 – 6 měsíců stačí krmení 2 x denně, tento interval je dobré dodržet do 12 až 15 měsíců věku psíka, kdy už je ukončen jeho vývoj. Dospělého psa stačí krmit jedenkrát denně, nelépe odpoledne, navečer. Starého psa od věku asi 10 let je lepší opět krmit dvakrát denně v menších dávkách a zvolit odlehčené krmivo pro seniory. Někdo krmí i dospělého psa dvakrát denně, záleží na zvyklosti a rytmu rodiny, v níž pes žije.

Je rozhodně lepší dávat psovi krmení ve stanovený čas a nenechávat mu k dispozici misku po celý den. Tím si zvykne, že jídlo má připravené neustále a může se začít v jídle rýpat nebo si vybírat. Pokud pes do 20 minut svou porci nesní, odstraňte ji a dejte mu až další plánovanou dávku.

Nezapomeňte, že pes musí mít neustále k dispozici misku s čerstvou vodu. Vyměňujte ji alespoň 2 x denně.

Hned na začátku se musíte rozhodnout, zda budete chtít psa krmit granulemi (případně konzervami pro psy) nebo mu budete chtít potravu sami připravovat. Toto rozhodnutí by mělo být pokud možno trvalé. Změny ve způsobu stravování se nepříjemně projevují na fungování trávicího systému psa, zatěžují zejména slinivku. V žádném případě nekrmte psa zbytky z kuchyně! Pes má jiné stravovací potřeby, lidské jídlo je pro něj nevhodné skladbou i úpravou (např. obsahuje koření). Trvalým krmením zbytky z vašich talířů docílíte jen toho, že váš psík bude mít poškozené vnitřní orgány (především játra a ledviny), ke stáru s ním budete mít hodně potíží a nedožije se vysokého věku.

Sama mohu doporučit krmení granulemi, je rychlé, čisté, nenáročné na přípravu a zdaleka nejvýživnější. Mohu doporučit nejkvalitnější krmiva značek Royal Canin, a Proplan. Mají k dispozici nejrůznější řady: pro štěňata, pro malá plemena, pro staré psy a podobně. Poraďte se s prodejci. Uvedená krmiva sice patří k těm nejdražším, ale jejich kvalita je vysoká, nejsou třeba vysoké dávky, psíci je žerou s chutí, dobře vyměšují (a málo), mají skvělou lesknoucí se srst. V současné době jsou moderní tzv. nekomerční holistická a bezobilná krmiva. S některými nemám vyloženě špatnou zkušenosti (Taste of Wild Prairie, Arden Grange), s některými ano, podle mě se nehodí pro každého pejska. Chrtíci po tomto typu krmení ztrácejí váhu a je třeba výrazně překračovat doporučenou dávku, aby jakž takž zůstali v kondici, těm méně žravým moc nechutnají. Moje zkušenost je taková, že chrtík má příliš rychlý metabolismus a je energeticky náročný, takže pro udržení optimální tukové vrstvy – nebo spíš vrstvičky – složku zdravého obilí potřebuje. V současnosti se mi osvědčilo míchání krmení Pro Plan a Taste of Wild (60% ku 40%) pro zvýšení podílu masa.

Štěněti chvíli trvá, než si zvykne na nové prostředí i krmení, proto se může ze začátku v krmení rýpat, odbíhat od něj. V takovém případě je lepší, když u něj po dobu krmení sedíte a k misce ho stále vracíte. Případně můžete i krmit z ruky. Většinou štěně sní pár granulí, zjistí, že mu chutnají, a už se samo pustí do misky.

V době přezubování (4 – 6 měsíců) má štěně zvýšenou spotřebu vápníku. Kvalitní krmivo dostatečný přísun vápníku zajistí, přesto nic nezkazíme, když po tyto dva měsíce budeme štěněti přidávat kalcium s fosforem. Stačí v menších dávkách, než je psáno v návodu; eventuelně podáváme obden. Při výměně zubů se také stává, že štěňátko ztrácí svůj obvyklý apetit a trochu se jídle rýpá nebo nedojídá. Je to normální – při přezubování totiž psíka dásně občas bolí. Je to zkrátka podobné, jako když máme problémy se zuby my lidé.

V nejrůznějších kynologických příručkách je obvykle uváděno, že fenky poprvé hárají v 6 – 8 měsících. Fenky italského chrtíka začínají hárat mnohem později, nebývá neobvyklé, že až v jednom roce nebo i 14 měsících. Nebuďte proto netrpěliví, ještě si s háráním užijete starostí dost!

Intervaly mezi háráním jsou také velmi individuální. Některé fenky si udržují 6 měsíční cyklus, ale není opět vzácností, že jejich cyklus je spíše kratší – pět i jen čtyři měsíce. Hárání trvá zhruba 3 týdny. Průběh říje najdete popsán v každé kvalitní kynologické příručce. Optimální den ke krytí je 10. – 13. (opět je to však velmi individuální).

Po celou dobu hárání je potřeba zvýšené opatrnosti, fenku raději vodíme na vodítku, nenecháváme ji v žádném případě volnou bez dozoru, pokud máme doma i psa, důsledně je oddělujeme. Psíci jsou velmi vynalézaví a pud je ovládá natolik, že si dokáží najít sebemenší skulinku a proniknout k opačnému pohlaví… A někdy i nakrytí 17. den může vést k zabřeznutí.

V této době je fenka méně poslušná, častěji močí, někdy prostě zapomene na své dobré návyky, nebo spíše ji nutkání k vyčůrání přemůže. Musíte s tím počítat a snažit se fenku častěji venčit.

Štěně má 28 mléčných zubů, které začínají růst třetí týden. Dospělý pes má 42 zubů. Výměna mléčného chrupu začíná ve čtvrtém měsíci a bývá ukončena v půlroce (nebo v 7 měsících) věku štěněte. Nejdříve začínají vypadávat řezáky, pak moláry. Nejpozději se vyměňují špičáky. A právě jim je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Může se stát, že mléčné špičáky přetrvávají dlouho a vedle nich nebo za nimi již rostou špičáky trvalé. Mléčné mohou bránit jejich růstu a mohou ovlivnit i špatný skus. Pokud tedy mléčné špičáky sedí pevně i v šesti měsících, nekývou se a trvalý špičák již vyrůstá, je lepší nechat mléčné špičáky vytrhnout. Názory veterinářů na tento zákrok se liší, někteří radí vyčkat až do 8 – 9 měsíců. Někdy však už může být pozdě… Trhání zubů se provádí v úplné anestezii a samozřejmě nikdy není příjemné dávat psovi narkózu. Ale dobře provedený zákrok by neměl štěněti nijak ublížit.

Výměně zubů je dobře napomoci různými kostičkami, sušenými hrtany a jinými „kousátky“, kterými se štěně zabaví a mléčné zuby se snáze vyviklají.

V době přezubování je možné podávat kalcium (viz krmení).

Třebaže mladý psík má po přezubení krásné zuby, měli byste ho zvykat na pravidelné čištění zubů. Používejte zásadně speciální „psí“ kartáček a „psí“ zubní pasty. Výběr past je dnes široký, výborně odstraňují povlak i začínající zubní kámen, psům chutnají, nemusejí se splachovat. Na čištění zubů musíme psíka zvykat postupně. S čištěním začínáme tak v jednom roce věku. Zpočátku stačí, když ho vezmete na klín, na kartáček nanesete trochu pasty, dáte mu přičichnout a uděláte dva tři tahy kartáčkem přes řezáky. Psíka uklidňujeme a chválíme, když se začne vzpínat, s čištěním přestaneme a využijeme další chvilku, kdy je v klidu. Postupně zkoušíme proniknout kartáčkem i dovnitř k premolárům a stoličkám. Když budeme postupovat po krůčcích a bez nervozity, pejsek si na čištění bez problémů zvykne. Po vyčištění můžeme na dásně prstem natřít trochu Paradentolu, gelu proti zánětům dásní a paradentóze. Zuby pak čistíme zhruba 1 x týdně. Kromě toho vždy den před výstavou. Pravidelnou údržbou chrupu nejenže předejdeme zubnímu kamenu, zánětům dásní a předčasnému vypadávání zubů, ale navíc psa dobře připravíme na ukazování zubů na výstavu či bonitaci. Také nebudete muset nechat svému psovi čistit zuby ultrazvukem, což je sice velmi dobrá a spolehlivá metoda, ale opět se vyvarujete narkózy.

Pokud se psovi přece jen začnou kolem 5. roku zuby uvolňovat, je lépe je nechat vytrhnout. Zánět dásní signalizuje červená, nateklá sliznice, nebo naopak již u krajů bílá, krvácivost, nánosy zubního kamene a pach z tlamy. Psa bolí zuby stejně jako člověka. Pokud špatně žere, může to být způsobeno právě problémy se zuby.

Svého veterináře si musíte vychovat. Jistě narazíte na spoustu vynikajících doktorů, kteří vám dokáží dobře poradit, ale jsou určitá specifika, která veterinář pozná až několikaletou péčí o jedno plemeno. Zjistí tak, s jakými problémy se nejčastěji plemeno potýká, a najde i optimální způsoby léčby. Zde jde především o zmiňované špičáky, epilepsii, zlomeniny, které je dobré svěřit zkušenému chirurgovi ortopedovi, specializovanému na psy, pokud možno malá plemena. Je proto dobré si zjistit, jaký doktor v blízkém i méně blízkém okolí se specializuje na určité výkony. Nemusíte se za to stydět, dobrý veterinář to jistě pochopí. Ostatně zákazník jste vy a vy platíte…

Italský chrtík je jedním z mnoha plemen, která trpí různými formami idiopatické epilepsie. Tato nemoc se vyskytuje v chovu italských chrtíků po celém světě a nevyhnula se ani českým liniím. Třebaže štěňátko pochází od rodičů, kteří žádné projevy epilepsie nikdy neměli, nedá se nikdy zaručit, že jejich potomci také nebudou záchvaty mít.

Tato nemoc je sice nepříjemná, chovatelé o ní neradi mluví, ale s trochou dobré vůle je zvládnutelná. Především je nutné o ní být informován a vědět, jak zareagovat. Poměrně dobrým znamením je, že tato nemoc se poslední dobou nevyskytuje už tak často, jako tomu bylo před třeba deseti – dvaceti lety. Je to dáno oživením chovu chrtíků u nás, častějšími dovozy ze zahraničí, rozmanitějšími krevními liniemi a věřím, že i větší zodpovědností chovatelů!

Já sama jsem se s ní setkala u Chica, který byl potomkem českého psa Italos Adubop Lerak, který pravděpodobně zesílil projevy této choroby v Chicově linii, a pak u Mistrala, který pocházel z naprosto nepříbuzných linií francouzských a holandských, měl však i české předky Skara po Stepovi.
U Chica se epilepsie projevila až ve věku čtyři a půl roku, a to po útoku německého ovčáka, který Chica surově napadl, až upadl do bezvědomí a vzápětí do záchvatu. Chic se pak úspěšně léčil fenobarbituráty, které zmírnily projevy na zhruba 1 malý záchvat ročně asi do doby osmi let, pak záchvaty úplně přestaly a Chic se dožil více než 16 let! Do té doby však nakryl několik fen. Nebyl nijak masové používám, ač to se to někde můžete dočíst, nakryl 7 fen. Jakmile jsem věděla, že se u něj epilepsie projevila, krýt jsem s ním přestala. Překvapilo mě, že ač jsem o jeho nemoci tehdy informovala poradkyni chovu paní Marešovou, opakovaně s ním chtěla krýt, přestože i v jejím chovu se epilepsie vyskytovala. Sama jsem tam při jedné z návštěv viděla, jak v hliněném výběhu u garáže napadli její psi fenku, užívanou hojně v chovu, při epileptickém záchvatu. Byla jsem začátečnicí, a tak jsem byla tímto jednáním zkušené chovatelky zmatená a musela jsem se z toho nějak vymluvit.

Bohužel to nebyl ojedinělý jev, postupně jsem se dozvídala, jak často zde bylo chováno na zvířatech, která trpěla epilepsií.

Mělo by to být varování pro všechny zodpovědné chovatele, aby se maximálně snažili eliminovat všechny chrtíky, kteří projevy epilepsie měli.
Tyto zkušenosti pro mě byly velkým poučením a jsem moc ráda, že moji chovní psíci jsou zdraví a žádné podobné problémy nemají.

Pokud byste se s touto nemocí setkali, určitě najděte odborníka neurologa, mezi veterináři už najdete ty, kteří se již dnes na tyto problémy specializují a mohou vám dát odbornou péči na vysoké úrovni.

Já aspoň připojuju něco ze svých zkušeností.

Jak se projevuje?

Nejmírnější formy pouze lehkým třasem, psík ztrácí koordinaci, jakoby se kývá, polyká. Záchvat může trvat minutu nebo dvě. Někdy se přidají i křeče do nohou, pes má křečovitě natažené nohy, rozevřené prsty, končetiny dělají plavací pohyby. Mohou být patrné i trhavé pohyby očí. Při těžších formách má pes ke křečím i hlavu zvrácenou vzad a upadá do bezvědomí. Pohyby očí jsou velmi trhavé. Záchvat může trvat od 5 minut do 30 minut. Nejhorší formy záchvatu mohou být i několikahodinové. Někdy se může přidat i pěna u tlamy a pomočování, ale s touto formou jsem se zatím nikdy nesetkala. Zvíře je po záchvatu dezorientované, po silnější formě vyčerpané, malátné.

Pokud zvíře dostane záchvat, je dobře ho držet, aby se neporanilo a aby k němu nemohli jiní psi. V žádném případě nepodáváme při záchvatu žádné léky nebo tekutiny!!! Malý záchvat za chvíli odezní, někdy držení v náruči a uklidňování napomůže neobvyklý stav rychleji překonat. Pokud má pes křeče v nohou, přidržujeme končetiny a hlavu. Psa umístíme do šera a klidu (žádná televize, přímé světlo, hlasitý hovor). Počkáme, až záchvat odezní. Pak necháme zvíře v klidu vyspat a odpočinout. Raději vynecháme krmení, pokud byl záchvat těsně před dobou podávání jídla.

Pokud má zvíře ojedinělý slabý záchvat (míněno např. 1 x ročně) je dobře si termíny záchvatu zapsat, ale není třeba nějaké speciální léčby. Fenky někdy mohou mít podobnou nervovou příhodu před nebo po hárání. Také po dostizích nebo nadměrné námaze může tělo reagovat křečemi podobně, jak je popsáno v nejmírnější formě.

K záchvatům může dojít i po poranění mozku úderem, ale pak již nejde o idiopatickou epilepsii. V každém případě je potřeba být pod lékařským dozorem.

Pokud jsou záchvaty četnější a silnější, je dobře uvažovat o podávání antiepileptik – léků na bázi barbiturátů (pro chrtíky např.Phenaemaletten, nikoli silnější Phenaemal!). Poraďte se v každém případě s veterinářem. Je lépe začít slabšími léky, neboť tělo si na ně může zvyknout. Pokud začne pes léky brát, je to dlouhodobá, několikaletá, případně i doživotní léčba. Záchvaty se tak dají úplně zlikvidovat, u nejsilnějších forem zmírnit na přijatelnou mez. V každém případě je nutný dohled veterináře (eventuální snižování dávek léčiv či jejich úplné vysazení) a důslednost majitele. Rozhodně je zbytečné mít léky v zásuvce a vzpomenout si na ně, až když má zvíře záchvat. Antiepileptika tlumí vzruchovost mozku, snižují elektrické dráždění mozkových buněk a tím zabraňují propuknutí nervové krize.

Epileptické záchvaty propukají obvykle až od dospělého věku 3 – 4 let zvířete, okolo 5 – 7 roku jsou nejintenzivnější, u starých psů postupně četnost i intenzita slábne. V některých případech může zvíře mít záchvaty již od mladšího věku.

Italský chrtík je vitální, zdravý psík, kterého kromě již zmíněné epilepsie neprovázejí žádné vážné zdravotní problémy. Při kvalitním krmení nemívá žádný sklon k žaludečním potížím. Pokud však krmíme laciným a málo kvalitním krmivem (zejména obsahujícím sóju) a pokud často střídáme typy krmení (granule, maso, přílohy, nedejbože zbytky ze stolu), může psík trpět gastritidami, zvracením a průjmy.

Hodně italáčků mělo různě komplikované zlomeniny předních končetin. Opět se zde odvolávám na kvalitní výživu (ta je nutná i u fenky-matky v době březosti), která štěněti dodá vyvážený přísun minerálních látek, zejména vápníku a fosforu, které jsou důležité pro pevnou kostru. Dopřejeme-li štěněti dostatek pohybu, stane se z něj hbitý a šikovný psík, který bude mít dobrou motoriku a zpevněné svaly a šlachy. Tím můžeme předejít případným zlomeninám. Přesto však musíme dávat pozor, aby psík neseskočil z velké výšky na tvrdý povrch. Pozor také doma – štěňata ráda vylézají na pohovky, postele apod. Pokud skočí dolů na koberec, ten by měl náraz utlumit. Je-li však podlaha tvrdá a hladká (linoleum, parkety, dlaždice), klouže a zvíře se může při dopadu vážně poranit. Při jakémkoli poranění nohy navštivte veterináře a žádejte rentgen. Pokud je noha zlomená, svěřte se skutečnému odborníkovi, dobrému chirurgovi a ortopedovi. Dnes je zcela běžné a nejúčinnější operativní řešení zlomenin – osteosyntéza, kdy se zlomená kost spojí hřeby, drátem nebo kovovou destičkou. Je to mnohem účinnější způsob než dřívější používání dlahy nebo sádry. Samozřejmě že operace je drahá záležitost – podle komplikovanosti se platba za takový zásah může pohybovat od 5 do 15 tisíc korun.

Další problém někdy způsobí paspárky – páté prsty na předních končetinách. Mohou se zalomit. Je to bolestivé, ale rychle se hojící zranění. Pokud je paspárek zalomený, nestříhejte ho, ale ošetřete místo peroxidem a zalepte pruhem polštářkové náplasti. Náplast vyměňujte obden (je-li špinavá, každý den). Zalomený paspárek sám odpadne, místo pak znovu vydezinfikujte. Náplast dávejte asi 5 dní až týden. Drápek za ty dny dostatečně vyroste. Přesto pak dávejte pozor, zda místo není natržené a krvavé. Pokud se vylomí celý kloubek, zajděte k veterináři. Paspárky spolu s ostatními drápky pravidelně zastřihujeme, u paspárku je cévní zakončení poměrně krátké, proto můžeme střihnout více.

Odčervování

Štěňátko, které kupujete od seriózního chovatele, by již mělo být opakovaně odčerveno a data odčervení by měla být zaznamenána v očkovacím průkazu. Štěně byste měli opět odčervit zhruba do 6 měsíců po posledním chovatelem zaznamenaném odčervení. Pokud zvíře nemá příznaky začervení, stačí jedno preventivní odčervení za rok. Vhodným přípravkem je Drontal plus.

Při příznacích začervení tasemnicí (hubnutí, sáňkování, u řitního otvoru patrné články tasemnice velikosti rýže) je třeba okamžitě navštívit veterináře a domluvit se na způsobu vyšetření trusu a léčbě.

Očkování

Štěňátko by při předání chovatelem mělo být očkováno a přeočkováno proti psince, hepatitidě, leptospiróze, parvoviróze a infekčnímu kašli – termín by měl být poznačen v očkovacím průkaze. Chovatel by vás měl informovat o dalším termínu očkování. Při tomto očkování (obvykle ve věku 3 měsíců) je již možné vakcinovat i proti vzteklině, nebo případně očkování proti vzteklině odložit na šestý měsíc věku štěněte.

Veškerá jmenovaná očkování provádíme každoročně – jedná se o jednu kombinovanou vakcínu – a to po celý život psa.

Italský chrtík není náročný na péči o srst. Pokud se venku při mokrém počasí ušpiní, stačí očistit mokrým hadrem, případně osprchovat zespodu mírně teplou vodou, pak vysušit a uložit v teple. Pokud je dobře a kvalitně krmen, jeho srst se leskne, nepotřebuje koupat (já jsem chrtíka za celou tu dobu, co je chovám, koupala v šamponu snad jen 2 x, když se vyválel v něčem hodně odporném …). Snad jen čas od času můžeme přetřít srst flanelovým hadříkem nebo jelenicí, anebo i vlhkým hadříkem, aby byla zbavena prachu.

Pokud psík běhá po měkkém povrchu, zejména trávě, můžou mu přerůstat drápky. Je dobré od štěněcího věku drápky pravidelně zastřihovat. Zpočátku stačí štípacími kleštičkami na lidské nehty, pro dospělého psa koupíme kleštičky na drápy ve specializovaném obchodě s chovatelskými potřebami.

Pravidelnou péči ještě potřebují uši, některým psíkům se tvoří více mazu, který by se měl s citem vatovými tampóny odstraňovat. Požádejte veterináře, aby vám správný způsob čištění ucha předvedl, případně doporučil kapky, které ušní maz uvolňují a čištění napomáhají.

Ucho italského chrtíka je malé, jemné, dozadu sklopené, tzv. růžičkového tvaru, ve střehu nesené „do střechy“ – tedy lomeně do stran. Někteří italáčci mají tvrdší, stojaté ucho. Masážemi a správným vylepením lze tuto vadu zmírnit, většinou je však dána geneticky a oušku prostě bude cvičit i v dospělosti.

Chrtíci jsou velmi zvědaví a vynalézaví. Proto si musíte dávat velký pozor, co necháváte v jejich dosahu. Necháváte-li samotné štěně nebo mladého psa (raději však buďte takto opatrní vždy, bez ohledu na věk), zkontrolujte, zda na sebe nemůže něco svrhnout – vázu ze stolu, květináč, těžkou knihu nebo nedejbože žehličku. Také nenechávejte v dosahu psíka jakékoli léky nebo tuby s léčivými mastmi, krémy nebo lepidlem. Pozor i třeba na odložené kabelky, v nichž se můžou nacházet nějaké pilulky nebo kosmetické přípravky. Když se pejsek sám nudí, mohou i dobré návyky jít stranou a italáček vám spořádá misku oříšků, sušenek nebo jiných dobrot, které necháte třeba na stole. Nezapomeňte, že chrtík je moc šikovný a dostane se dost vysoko, takže nebezpečné věci dávejte z jeho dosahu raději hodně nahoru nebo do jiné místnosti.

Péče o Italského chrtíka

Italský chrtík - pes králů, král psů!

Kontakt