Příběh Rozetky… a pár vzpomínek.

Rozetka – Nina-Rosa – byla naší první fenkou a tím pádem i zakladatelkou našeho chovu. Richard jí přivezl vlakem v roce 1998 před Vánocemi, byl to asi nejkrásnější vánoční dárek, co jsem kdy měla. Ze začátku to byla trochu vyplašená venkovanka, která se ocitla ve velkoměstě, ale velice brzy měla sebevědomí až až. A to jí vydrželo až do posledních dnů.
Rozetka byla docela svéhlavá a docela dlouho musela chodit na navíjecím vodítku, protože na ni nebylo spolehnutí, že by hned přišla. Nikam neutíkala, ale prostě si musela nejdříve vyřídit své věci, než jí připadalo důležité poslechnout náš příkaz. Takhle to trvalo skoro do jejích čtyř let. Vše se změnilo při jedné návštěvě Jeana-Luca, kdy jsme šli se smečkou psů na procházku do osamělého lesa – byla to nádherná písečná lesní cesta, podél níž byly i ruiny nějaké typicky francouzské „manoir“ tvrze – zámečku. Jean-Luc nám řekl, ať Rózu pustíme, tak jsme ji odepnuli a vzápětí se všemi psy (chrtíky, sloughi a cirneccem) vypálila do dáli… Byli od nás dobrých 400 metů. Byla v nás s Ríšou malá dušička, ale Jean-Luc zapískal a všichni byli zpátky, včetně Rozetky. Takhle si nějak zvykla, že se má držet smečky a už s ní nebyl problém. Až na stáří, ale k tomu se dostanu.

Rozetka byla typem chrtíka, který se mi líbil nejvíc. Pevně stavěná, se skvělým pohybem, ideální střední velikosti – měla 35 cm. I když mám moc ráda Romanzii a je pro mě klenotem, Róza byla konstitucí mému srdci blíž. Velice brzy ovládla výstavy a velice se jí dařilo. Sice na začátku měla silnou soupeřku, která ji dvakrát porazila – velmi krásnou Vhilomenu el Saghir, ale pak jí to Rozetka vrátila a štěstí se na ni usmívalo víc a více. Vzpomínám na velmi hezkou speciální výstavu chrtů, kterou pořádal Saluki klub v roce 1999 na zámku v Chlumci nad Cidlinou, kde právě Róza Vhilomenu porazila a získala titul Vítězka Speciální výstavy chrtů. No, v to době čekala už štěňátka svého prvního a bohužel jediného vrhu – našeho vrhu A s superkrásným Hannibalem.
První porod, to byla samozřejmě obrovská zkušenost a nádherný pocit. Moc děkuji paní Lančové, která mi dala velice užitečné rady jak poznat, že porod začíná, jak si počínat, jak neplašit a nechat co nejpřirozenější průběh – pro začátečníka opravu rady k nezaplacení. Úplně živě před sebou vidím hlavu Aragorna, jak vylezla z rodidel jak Zoro mstitel ve škrabošce, jak jsme ho pomáhali vyloupnout a jak se poprvé přisál ke struku. No a k tomu pak přibyly dvě krásné fenečky a byli jsme na vrcholu blaha. První vrh jsme měli v Praze v bytě. Věnovali jsme štěňátkům i Rozetce maximum pozornosti a péče, ale přece jen, když povyrostli, nebylo to snadné je venčit tolik, jak by potřebovali…

Hned dva a půl měsíce po porodu jsme jela s Rozetkou na výstavu do Nitry, kde posuzovala paní Vojteková. Na Róze samozřejmě bylo znát, že není 100% ve výstavní kondici, ale její ostatní kvality to přebily a získala CACIB (BOB myslím tehdy dostal Nebbiolo del Discoletto). K tomu se váže moje další vzpomínka – paní Vojteková jí do posudku napsala (jistě ovlivněna afgány), že by měla pár kilo zhubnout. Hned se jí to rozleželo v hlavě, dala to škrtnout a opravit na pár deka, ale to znělo hloupě, tak další škrtání a jen strohý výrok – měla by zhubnout.
V dalších rocích výstavní úspěchy pokračovaly – zmíním jednak Evropskou výstavu v Tullnu, kde vyhrála CAC, a další Evropskou výstavu v Poznani v roce 2000, kterou považuji za jednu z nejkrásnějších výstav, na kterých jsem kdy byla (a že jich za těch pomalu 30 let bylo!). Byla tam opravdu velice rozmanitá paleta chrtíků ze všech koutů Evropy – z Ruska, Lotyšska, Polska, Česka, Francie, Itálie, Dánska, Finska, Holandska, …byli tam začínající chovatelé i slavná jména, všichni byli v družném hovoru, panovala velice přátelská atmosféra, polští organizátoři připravili opravdu skvělé zázemí. Dodnes mi ji připomíná obyčejný hrneček potištěný chrty, který věnoval polský klub chrtů. Nejraději z něj piju kávu a dnes mi vždy připomene, že už Rozetka není mezi námi. Tehdy byla na vrcholu své krásy a ve třídě šampionů paní rozhodčí z Itálie Candida Pialrosi velice váhala, zda ji dát na druhé místo na překrásnou holandskou Bocellu il Piccolo Azzuro, ale pak přece jen zvítězilo národnostní souznění a dala před nás předsedu italského klubu chrtíků pan Cerlettiho z Normou Vertragus. Ale i tak v tak veliké konkurenci to bylo úžasné umístění a tolik blahopřání jsem od velkých i menších jmen nikdy nedostala, i od paní Gielisse…

Rok na to jsem zkoušela Rozetku znovu nakrýt Hannibalem, ale k mému velkému překvapení se na ultrazvuku nic neukázalo. Bohužel to pak už byl tentýž scénář – vystavení krycího listu, nakrytí, zoufalé čekání a nic. Vyzkoušela jsem několik psů, dovezla jsem kvůli tomu i opravdu nádherného 37 cm velkého Rockyho des Trois Pyramides, ale zázrak se nekonal. Rozetka měla cysty na vaječnících a zabřeznout se jí nepodařilo. Rocky byl ale takovým předstupněm mého dalšího importu – a to další fenky, jeho sestřičky Romanzie. Rockyho jsme měli zapůjčeného asi 8 měsíců a když jsme ho vrátili, vezli jsme si místo něj Romanku. Zažili jsme ale něco, na co jsme nebyli zvyklí. Romance byly téměř dva roky, byla to také sebevědomá mladá dáma a tak obě holky mezi sebou začaly soupeřit. Upřímně řečeno, Rozeta to vyprovokovala a Romanzia jí nabančila. Kolikát ji pokousala a pak jí lízala rány, bylo to divné společenství. Jednou jí dokonce ukousla špičku ucha! Museli jsme se naučit, jak řešit problematické situace, které by mohly vyústit v konflikt – a šlo někdy i o banality, kdo půjde první do dveří… Postupně jsme to zvládali, i když nějaké ty rvačky vždycky nastaly, až v pozdním věku, po desátém roce byla docela klid.

Rozetka byla neuvěřitelně zdravé zvíře, žádné problémy s ní nebyly, patřila k otužilcům naší smečky, ještě letos v zimě pár měsíců před svou smrtí prostě absolvovala i za mrazu pravidelnou pečlivou inspekci zahrady. V roce 2002 těsně před Vánocemi se mi ale nelíbila, i když jsem nevěděla, co s ní je. Byli jsme několikrát na veterině, dělali jí různá vyšetření a pan doktor hodně váhal zda nasadit antibiotika, když vlastně přesně neví, na co. Dělal i poševní stěry, protože to vypadalo, že začne po 2 měsících hárat, ale ani tam se žádný problém neprokázal. V noci ale začala najednou kolabovat, zrychleně dýchala, měla přes 41°C. Ve dvě v noci jsme jela na veterinu na pohotovost do Libně na kliniku Erika, kde mám stabilní zázemí pro jakékoli problémy. Jenže chyba lávky – bylo to po velkých srpnových povodních, při nichž byla klinika zcela vyplavena a ani v prosinci ještě nebyl provoz normální. Takže z Libně do Libuše do nemocnice. Tak jsem dorazila někdy v půl čtvrté ráno. Zjistili zánět dělohy a doporučili okamžitou operaci. Protože nemocnice byla od nás dobrých 30 km, zeptala jsem se, zda to může počkat po poledni, kdy v neděli otevírala klinika v Klánovicích, kde jí dělali všechny testy. Šlo to, Rozetka dostala injekci na snížení horečky, injekci proto zánětu a dávku antibiotik a já důrazný příkaz, že kdyby pan doktor Vlach v Klánovicích neměl čas, ať okamžitě přijedeme. Pak Vlach čas měl a odvedl perfektní práci, i když děloha byla hnisem přeplněná, že při výkonu praskla a musel důkladně čistit břišní dutinu. Vyhráno tedy nebylo, ještě jsme chodili na kapačky, dokonce na Štědrý den dopoledne jsme jednu absolvovali, ale vše se lepšilo a silný Rozetin organismus to dobře zvládl. Od té doby byla zdravá a nikdy neměla žádné potíže. Byla skvělou společnicí, jezdila sámi na všechny dovolené, do své rodné Francie se podívala mnohokrát…

Při jedné návštěvě Bretaně, to už jí bylo 12 let, jsme zjistili, že nás nějak neposlouchá jako dřív. Při procházce na pobřeží po odlivu si šla po svých od nás pryč a přidala se k jednomu pánovi, co si chystal rogalo na kolečkách, aby se proháněl po písečných pláních. Tak jsme za nimi běželi a hned jak nás spatřila, přidala se zase k nám. Tak jsme zjistili, že špatně slyší. Vlastně se tím vrátila do svých mladých let, kdy si dělala co chtěla. Nikdo po ní nic nechtěl, tak si byla svým pánem. Na vycházce v lese, když se někde zapomněla, jsme pro ni posílali Romanzii jako pasteveckého psa, přiveď Rózu! A Róza se chytla a běžela s ní k nám. Žila si krásné dny v plném zdraví a perfektní kondici. Několikrát se na stará kolena předvedla ve veteránech, ve 14 letech vyhrála na klubové výstavě třídu metuzalémů, a to měla skutečně silnou soupeřku – naši Romanzii. Obě běhaly s chutí a ladností, jakou by jim mnozí mladí chrtíci mohli závidět!

Když slavila své 15. narozeniny a pochutnávala si na masovém dortu plná sil a dobré nálady, nikdy by mě nenapadlo, že má před sebou už jen 7 měsíců. Byla ve velké pohodě, ještě v lednu si hrála s malým Pipinem. Sice už měla chvíle, kdy jsem si nebyla 100% jistá, že je vše v pořádku, ale přisuzovala jsem to jejímu vysokému věku a těžké zimě, při níž starý pes nijak neprospívá. Bohužel koncem zimy se její stav zhoršil, selhávaly jí ledviny. To je ke vší smůle opravdu komplikovaná nemoc, která se projeví, až když podstatná část ledvin už vůbec nefunguje. O Velikonocích byla ještě na intenzivních kapačkách a doufali jsme, že se její těžký stav aspoň trochu zlepší. Bohužel tohle zlepšení trvalo jen pár hodin a na Richardův svátek Rozetka zemřela. Byla to pro nás hrozná rána, nebyli jsme připraveni, že tak náhle odejde. Když o tom všem píšu, mám hrdlo stažené, plný nos a oči plné slz. Moc nám pořád chybí, i když máme spoustu veselých a milých utěšitelů. Byla to velká psí osobnost. Je pohřbena u nás vedle Chica a Hannibala, jejich stromkové růže bohužel po minulých letech vymrzly, takže jsme je nahradily růžemi, které zbyly na zahrádce po Ríšově tatínkovi… Snad se ji tam dobře spí.

červenec 2013