Italský chrtík a dostihy kdysi

Zde je pár vzpomínek na začátky dostihů, které jsem zažívala koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého století. Dnes už je naštěstí dostihový sport chrtíků mnohem rozvinutější! Článek je z roku 2011.

Italských chrtíků na dostizích mnoho vidět není, ale přesto se vždy najde pár nadšenců, kteří se této sympatické činnosti věnují. Navíc jsou dnes hodně rozvinuté i coursingy, které před lety bývaly zcela sporadické, takže možností sportovat s chrtíkem je mnohem víc, než když jsem já s chrtíky začínala. Ráda bych zavzpomínala na své dostihové zkušenosti z dob před dvaceti a více lety. Dnes mně už kvůli velkému pracovnímu vypětí a časté účasti na výstavách na dostihy čas nějak nezbývá, ale třeba se jednou ještě k tomuto zábavnému psímu sportu vrátím.

V osmdesátých letech existovaly jen dvě stálé dostihové dráhy – v Kolíně a v Lednici. V Mladé Boleslavi se dráha připravovala až těsně před dostihy – a to nejdříve na místě nynější stálé dráhy a později, když se začal stavět dnešní areál na Krásné louce, na místě velkého parkoviště za viaduktem. Běhalo se ještě také v Lysé nad Labem na koňském závodišti a ve Zbůchu u Plzně na sportovním stadionu a i zde se dráhy vždy postavily před dostihy. Účast byla docela překvapivá, minimálně okolo stovky chrtů, častěji kolem 130 i 160! Před finále byl vždy nástup zúčastněných podle plemen – a to byla vždy pěkná fronta lidí a psů!!! Každý dostal nějakou upomínku, většinou malou skleničku s potiskem organizace, která dostih pořádala, vítězové pak drobné ceny – Dino takhle vyhrál několik popelníků, které jsem jako nekuřák rozdávala. Aspoň jeden jsem si nechala na památku. A na „větších“ mistrovských dostizích samozřejmě chrti na stupních vítězů dostávali zlatou, stříbrnou a zelenou krásně zdobenou dečku.

Sami jsme si šili startovní dečky a vyměňovali mezi sebou barevné látky. Také košíky byly úzkoprofilové zboží, takže jsme buď museli čekat, až se dostaneme do pořadí u pana Páci, který dostihové košíky vyráběl, nebo se o ně pokusit sami. Já jsem s vypůjčila pájku a cín, sehnala ocelovou strunu a takto sletovala asi 3 košíky. Ten první byl trochu neohrabaný, ale třetí už vypadal k světu!

Chrtíci se objevovali sice pravidelně, ale v běhu byli tak tři maximálně. Za svou dostihovou éru jsem zažila jen 2 plné běhy chrtíků (tedy 6), ale o tom později. Protože bývalo přihlášeno jen pár chrtíků, běhal se vždy mix (tedy psi i feny dohromady). Zprvu se běhalo na časy, na dva nominační běhy a do finále šlo šest psů s nejlepšími časy, postupně se začalo běhat na pořadí, tedy tzv. UICL systémem, jak byl tehdy nazýván. Za mých prvních dostihových zkušeností tedy chrtík musel uběhnout pokaždé tři běhy, protože se vzhledem k počtu účastníků prakticky vždy kvalifikoval do finále. Bylo to dost náročné, ale nebyli jsme nikdy svědky nějakého kolapsu nebo zranění. Nijak speciálně jsme netrénovali, chodili jsme jen na každodenní dlouhé procházky, na jaře a v létě jsme i mimo dostihy jezdili do Kolína na tréninky, nebo spíše na brigády. Už samotná cesta pěšky ze zastávky v Kolíně na dráhu trvala pomalu 40 minut, takže jsme přišli patřičně rozehřátí… Upravovala se pak trať, sekala tráva, někdy jsme se šli hromadně koupat a nakonec jsme za odměnu jednou dvakrát pustili pejsky na ovál. K tomu spousta vyprávění, bývala to opravdu příjemná a přátelská setkání.

Nejúspěšnějšími dostihovými chrtíky 80. let a začátku 90. let byli psi z chovatelské stanice pro Štěstí paní Zakouřilové. Její světle písková fenka Accanita pro Štěstí (Anguillo Bullit x Bionda Bullit) po mnoho let vládla dostihovým oválům a předala tyto své schopnosti i svým četným potomkům (Borgia, Cinderella, Darling, Damian, Dark Dancer, která se uplatnila ve Francii v chovu de Shirkan, Gabriela, Honey).
Accanitu s paní Zakouřilovou vidíte na obrázku se stupni vítězů – samozřejmě na prvním místě. Na druhém místě jsem já s mým prvním chrtíkem Dinem Ali-Ven a třetí Befana Ir-It s panem Mertlíkem.
Zvlášť se musím zmínit o dceři Accanity jménem Fata pro Štěstí majitelky paní Höfflerové. Otcem Faty byl francouzský pes Benji de Shirkan, také velmi rychlý a spolehlivý běžec, jenž byl zapůjčen manželům Zakouřilovým, získal u nás titul Mistr ČSSR a byl několikrát použit i do chovu. Fata podávala na dráze fenomenální výkony. Byla neuvěřitelně rychlá, a to i přes komplikovanou zlomeninu pření nohy, a spolehlivě vyhrávala. Kromě klanu pro Štěstí v té době běhali i další chrtíci, kteří nebyli z chovů zaměřených na běhání. Například Befana Ir-It (Flam z Kopfsteinu x Belleza Bullit) nebo můj první pes Dino Ali-Ven (Ceasar Dixon x Benita Skara), který získal titul Mistra ČSSR 1986 a Dostihového vítěze roku 1987. Dobře běhal i z Itálie importovaný pes Rosano Vertragus, který však bohužel pro svou velkou výšku nebyl uchovněn. Podle mě to byla velká škoda, protože chov chrtíků zde měl velice omezenou základnu a myslím, že by se spíše vyrovnal s přerostlým psem, než se psy špatného typu.

Na začátku devadesátých let se na dostihových drahách objevuje Bastian Avo-Retrak po dalším zapůjčeném francouzském velkém psovi Tiger Noir du Manoir des Ombreuses a Darling pro Štěstí (na obrázku vlevo), který se stal významným chovným psem stanice of Sussex pana Kocourka a dobýval první vítězství. Začal běhat i můj Birichino des Trois Pyramides (Vindhauses Marco x Angelina du Manoir des Ombreuses). Byly mu už čtyři roky, když jsem s ním udělala licenci, předtím jsme hojně jezdili po výstavách a vlastně jsem čekala, až Biri dokončí titul Interšampion. Birichino běhal jen asi dvě sezóny a ještě ne úplné, pamatuju si ale na jeho dva veliké úspěchy. První byl v Lednici na Grand Prix v červenci v roce 1991, kde bylo přihlášeno 11 chrtíků, tedy počet na chrtíky nevídaný. Tři byli z Rakouska (jeden pes a dvě feny), šest psů de Shirkan paní Diacquenod z Francie (3 psi a 3 feny), za Čechy běžel Bastian pana Kocourka a můj Birichino. Běžely tehdy odděleně feny a psi. Psů bylo šest, tedy boxy byly plné! Favoritem měl být Eros de Shirkan, který téhož roku získal titul Mistra Evropy, a také rychlý Bastian Avo-Retrak. Birichino nebyl v té době příliš zkušený, nedávno teprve získal dostihovou licenci. Při rozběhu se otočil se v boxech, hrozně ztratil a vybíhal jako poslední, přesto svou rychlostí dohnal ostatní a doběhl druhý, první byl Bastian, třetí Eros. Pro finále už jsem byla poučena. Biriho jsem dala do boxů až posledního, zabouchla dvířka, mříž už letěla nahoru a Biri vyrazil jako první. Bez problémů si udržel náskok a vletěl do cíle jaké vítěz. Za ním skončil Eros, Bastian doběhl až pátý. Byla jsem samozřejmě nesmírně šťastná. Vyhráli jsme velkou krásnou vázu se známým znakem lednického minaretu. Dodnes mi připomíná ty krásné chvíle a milovaného Birichina.

Birichino se tentýž rok na podzim zaskvěl i ve Francii na dostihu před speciální klubovou výstavou francouzského klubu italských chrtíků. Tehdy tam bylo vystavováno přes 100 chrtíků! Na dostizích byly sestaveny dva běhy a z nich postupovalo šest chrtíků do finále. Dostihový ovál se nám zdál úžasný. Dráha byla písková s nekonečným zajícem. Tehdy u nás byla návnada vedena přes kladky a před každým během se musela natáhnout v protisměru, žádná nekonečná návnada neexistovala. Birichino si oba běhy užil. Zvítězil v prvním běhu i ve finále a Evropského mistra Erose za sebou hladce nechal o dobrých 10 metrů! Hned jsme byli zajímavými exoty – dva mladí východoevropané ve starém otřískaném autě (měli jsme 13 let starou Dacii) a navíc s francouzským psem z výhradně výstavní linie. Des Trois Pyramides totiž na dostihy nikdy nejezdili, jen vyhrávali na výstavách. Naopak chov de Shirkan byl spolehlivou zárukou dostihového vítězství. A teď se ukázalo, že to nemusí být vždy pravda.

Ono se totiž nedá zaručit, že dostihoví rodiče dají zase dostihové šampiony. Samozřejmě že dispozice k běhání by se z dostihového spojení měly objevit, ale nelze je garantovat. Tak se někdy stane, že si někdo bere štěňátko po super běhavých psech, ale ono v dospělosti na dráze stávkuje. A stejně tak se často přihodí, že pejsek ze špičkového výstavního spojení, jehož předkové nikdy dostihový ovál neviděli, podávají fantastické dostihové výkony. Pokud někdo chce se svým chrtíkem běhat, myslím, že více než pídění se jen po zaručeném dostihovém spojení je důležité rozvíjet zájem mladého psíka o návnadu – hrát si s ním, brát ho na dostihy, aby viděl a vnímal atmosféru, pustit ho na rovince a podobně. Návody, jak na to, poradí zkušenější harcovníci dostihů. Možností je dnes mnohem víc než kdysi, máme krásné stálé dostihové dráhy, příležitost podívat se k sousedům (třeba do Rakouska), a to je dobře! Hlavní je, abyste vy i váš chrtík byli sehranou dvojkou, dávali si navzájem lásku a nenudili se spolu!

20.01.2011