Už jako malá holčička

jsem milovala psy a hrozně jsem si přála jednoho mít. Protože jsme bydleli v Praze v malém bytě, rodiče mi ho důsledně odpírali. Tak jsem alespoň venčila sousedům jejich jezevčici Meny – napsala jsem o tom ve věku 9 – 13 let dokonce knihu (dodnes ji mám schovanou, jsou v ní příšerné pravopisné chyby a moje ne moc povedené kresby) a jezdila jsem s nadšením na prázdniny na Moravu ke strýcovi, který choval české fousky. Tam jsem je pravidelně brala na procházky a dokonce jsem hojně asistovala při výcviku loveckých psů. Pomáhala jsem dělat vlečky, barvu, samozřejmě trénovala s ohaři správné aportování a bavilo mě chodit na lovecké zkoušky. Mou velkou láskou byli tehdy dalmatini (bylo mi dvanáct a bylo to k nám nedávno dovezené plemeno). Studovala jsem všechny dostupné informace a dokonce jsem jednou přemluvila tatínka, aby se mnou zajel k panu Findejsovi do Hostivic se na dalmatiny podívat a případně si koupit nějaké štěňátko. Pan Findejs ale nebyl doma a víckrát se mi už nepovedlo tatínka zlomit, aby se mnou nějakou akci na koupení psa podnikl. Jeho obvyklou odpovědí bylo, že mám počkat, až si budu sama vydělávat. Což jsem udělala a hned po vysoké škole v roce 1985 jsem si pořídila prvního chrtíka. Za tu dobu uběhlo mnoho let, přibyly roky a kilogramy ( viz fota) a také samozřejmě zkušenosti. Tahle vášeň mi ale už zůstala a zůstane navždy. Na fotce z roku 1996 já, Hannibal, Chic a Biri. Kvůli psům jsme se odstěhovali z Prahy, pořídili si domek s velkou zahradou, kde mají naši chrtíci dostatek pohybu a místa k řádění. Ale pobyt na zahradě samozřejmě nestačí, takže je bereme na procházky do blízkého Klánovického lesa, při té příležitosti si připadáme jak ze Slavností sněženek – do auta naženeme obvykle pět psů a jedeme k lesu, abychom se vyhnuli desetiminutové procházce přes vesnici, kdy naše smečka štěká na všechny okolo žijící psy. A že je v každé zahradě nejméně jeden, nemusím připomínat. Občas děláme i delší výlety za Prahu a samozřejmostí je, že alespoň část smečky s námi cestuje na dovolenou. Psíci už s námi zcestovali notný kus Evropy, nejraději máme Francii, kde můžeme navštívit i své přátele chovatele. Na fotce je krásný kraj severní Bretaně, kterou jsme navštívili v roce 2006. Opřená o mě je Romanzia, sedící Brethil, u dolmenu čuchající Bilbo a vepředu Rozeta. Našeho rozhodnutí odejít z Prahy vůbec nelituji. Odchovávání štěňat v domě se zahradou je nesrovnatelně snazší, kvalitnější a zdravější pro štěňátka i matku, než chov psů v bytě. Zkusila jsem oboje a je v tom obrovský rozdíl! Nechováme až tak často, dáváme fenkám po mateřských povinnostech vždy oddych, spíše se soustřeďujeme na to najít vhodné spojení a odchovat v klidu a pohodě zdravá a milá štěňátka, která by novým majitelům dělala radost! Richard s Frodem Psíci s námi žijí doma, především v obýváku, jsou s námi v neustálém kontaktu, což samozřejmě přispívá k milým, vyrovnaným a přátelský povahám (jsou plně socializováni, jak se dnes moderně říká). Já sice každý den odjíždím do Prahy do práce, ale můj manžel pracuje jako překladatel doma, takže psíkům zajistí perfektní servis, za což mu velice děkuji! Od teplejšího jara do podzimu mají přes terasu celý den otevřeno na zahradu a chodí si ven dle potřeby. Milují slunění na zahradě a jsou i skvělí hlídači, vědí o všem, co se kde šustne! Pro mě jsou psi neuvěřitelnou relaxací po návratu z práce a pochopitelně o víkendech a ve volném čase. Chrtíci jsou sice velikou láskou mou i mého manžela, ale každý máme ještě další koníčky. Manžel se velmi hluboce a profesionálně zajímá o sci-fi a komiks, souvisí to i s jeho prací, a pro mě je další formou relaxace orientální tanec. Oba milujeme zahradu, a tak se rýpeme v půdě, sejeme a sázíme kytičky pěstujeme i zeleninu a spoustu ovoce. Chrtíky krmíme vyzkoušenými superpremiovými krmivy, v současné době značkami Proplan Purina a Royal Canin, preventivní veterinární servis je samozřejmosti, troufám si říct, že naši čtyřnozí miláčkové si tu žijí opravdu skvostný psí život. I o staroušky je u nás dobře postaráno a dožívají se v klidu a pohodě vysokého věku. Chic se dožil šestnácti a čtvrt roku a v současnosti je doyenem Hannibal, kterému je 15 let, Rozetu, které je deset let, díky skvělé kondici mezi staré psy vůbec nepočítáme (psáno v srpnu 2007). Já sama tvrdím, že psy a plemeno pořádně poznáme pouze tehdy, když zažijme psí život až do konce. Nejen když jezdíme s psy po výstavách a chováme na nich, ale věnujeme se i těm starým psíkům a uděláme pro ně vše, aby i ve stáří měli dobrou péči a lásku! A to až do posledních dnů, které by měly být vždy důstojné. Hannibal vpravo ve věku 14 a půl roku. Všechny zájemce o štěňata rádi uvítáme na nezávazné návštěvě, kde se mohou na vlastní oči přesvědčit, v jakých podmínkách naši chrtíci žijí, uvidí matku, eventuelně babičku, sourozence, zkrátka sami se mohou podívat, jak funguje naše smečka a nic před nimi neskrýváme. Na podej štěňat nikdy nespěcháme, raději si psíky necháme doma déle, abychom pro ně našli ty správné majitele. Obvykle prodáváme štěňátka nejdříve ve věku 9 týdnů. Více o našich začátcích s chrtíky najdete v historii naší chovatelské stanice. Zavolejte nebo pošlete mail, vaše dotazy nezůstanou bez odpovědi! Těšíme se na vás! Helena Podaná & GIL-ENDOR Na fotce z léta 2007 s Bilbem, Brethil a Fréawyn.

08.12.2010. 11:21